1. ročník doktorandské filosofické konference

Konrad Lorenz – mezi konstruktivismem a realismem – počátky a dialog s Kantem

Ing. Martin Hašek
Katedra filosofie a religionistiky, FF UPCE


Konrad Lorenz je v obecném povědomí primárně biolog, spoluzakladatel etologie, laureát Nobelovy ceny; také myslitel, jejž výzkumná témata vedla na pomezí přírodní a humanitní vědy. Jeho vstupy do filosofického a společenského myšlení byly v humanitně orientovaných řadách nejednou hodnoceny coby zjednodušující, redukcionistické (např. [3], [4]). Ale setkal se i s kritikou z přírodovědných kruhů (např. [5]). V českém prostoru, myslíme-li vědce propojující biologii a filosofii, je Lorenzovo myšlení spíše odsouváno – obdobně s poukazem na mechanistický redukcionismus – a pozornost věnována podnětům osobností jako Jacob von Uexküll, Adolf Portmann (např. [6]).

Naznačená hodnocení však Lorenzovy myšlenky poněkud simplifikují, redukují na schémata ve vlastním výkladu, čímž s nimi poněkud činí to, co na nich mají tendenci kritizovat. Nabízí se jisté srovnání s náhledem na Descarta, jemuž bývají schematicky připisovány konstitutivní (neblahé) prvky novověkého myšlení.

Lorenzovo uvažování zasluhuje hlubší reflexi, jistě s neopomínáním kritiky. Ve význačných rysech jde o uvažování filosofické, a to nejen proto, že se Lorenz kromě biologie věnuje tradičním filosofickým tématům, ale zejména, že se snaží sestupovat za přijímané předpoklady, hypotézy (to přispělo i ke zrodu etologie). Z hlediska filosofické historie a systematiky stojí Lorenz jako výrazný iniciátor směru „evoluční epistemologie“ – formovaného na přelomu 60. a 70. let 20. stol. (zejména [2]), rozvíjeného jeho tvůrci do 90. let, přičemž myšlení příměji či nepříměji související vidno nadále (nově např. [7]). Postoj vyplývající z evolučně epistemologického uvažování Lorenz označuje jako „hypotetický realismus“. Nakročení ke jmenovanému filosofickému proudu však činí výrazně dříve, a to článkem [1]. V něm poukazuje, že se evoluční procesy mohou uplatnit při objasňování konstituce apriorních schopností nazírání a kategorizace, a rozebírá, jak etologie může přispívat k porozumění apriorním strukturám. Je zajímavé sledovat Lorenzův „dialog“ s Kantem, vnímat utváření „preformativní“ podoby později založené „evoluční epistemologie“; článek má rovněž význam v kontextu Lorenzových aktivit v období 2. světové války.


Klíčová slova: Konrad Lorenz, Immanuel Kant, evoluční teorie poznání, hypotetický realismus

Reference:

  • [1] Lorenz, K. (1941). Kants Lehre vom Apriorischen im Lichte gegenwärtiger Biologie. Blätter für Deutsche Philosophie 15, s. 15: 94–125. In Lorenz, K. (1978), Natur und das Schicksal des Menschen. R. Piper & Co. Verlag, München, s. 82–109.
  • [2] Lorenz, K. (1973). Die Rückseite des Spiegels: Versuch einer Naturgeschichte des menschlichen Erkennens. R. Piper & Co. Verlag, München.
  • [3] Fromm, E. (1973, česky 1997). Anatomie lidské destruktivity. NLN, Praha.
  • [4] Montagu, A. (1976). The Nature of Human Aggression. Oxford University Press, New York.
  • [5] Dawkins R. (1976, česky 1998). Sobecký gen. Mladá fronta, Praha.
  • [6] Jaroš, F. (2022). Portmannova filosofická biologie a antropologie. Togga, Praha.
  • [7] Clark, A. (2023). The Experience Machine – How our minds predict and shape reality. Pantheon Books, New York.