Tento příspěvek je tematicky zaměřen na Sextovo pojetí pyrrhónské skepse, jak bylo představeno  v Πυρρωνείων ὑποτυπώσεων (Pyrrh. hyp.).

Badatelé se neshodují, jak bychom měli interpretovat Sextovo dílo, zda skeptik pochybuje o všem, nebo zda může zastávat nějaká oprávněná přesvědčení, a na jejich základě jednat.

Zatímco někteří nahlížejí na Sexta jako na nepůvodního autora a pouhého kompilátora dnes ztracených spisů; jiní jej považují za systematického myslitele, který shrnoval, upravoval, ale také rozšiřoval některé pasáže originálních textů skeptických předchůdců, aby představil vlastní pojetí pyrrhónské skepse. A právě tento konflikt v hodnocení Sextova díla tvoří hlavní osnovu mého příspěvku.

Zastánci silné (tzv. rustikální) interpretace se domnívají, že pyrrhónský skeptik se zdržuje soudu ve všech otázkách, které se mohou vyskytnout, a není proto schopen záměrného jednání; umírněnější (urbánní) pohled je takový, že pyrrhonik je způsobilý vědomě jednat, žije běžným životem, ale zdržuje se soudu o vědeckých a filosofických přesvědčeních dogmatiků. V současné době se rozvinula poměrně široká diskuse o tom, zda skeptik může zastávat nějaká oprávněná přesvědčení, alespoň na empirické úrovni každodenního života, a je tedy schopen jednat (viz zejm. Barnes 1982; srv. také Brennan 2015; Machuca 2022; Fogelin 1994; Lammenranta 2019; Vázquez 2019).

Pokusím se představit argumentační schéma vycházející ze Sextova pojetí pyrrhónské skepse, ze kterého bude zřejmé, že pyrrhónská ἐποχὴ se nevztahuje na otázky běžného života, a není tak žádný důvod se domnívat, že skeptik není schopen praktického jednání.