V moderním světě jsme svědky poklesu počtu vstupu do manželství (Ortiz-Ospina & Roser, 2020). S tím souvisí i nárůst fenoménu singles – tedy jedinců, kteří žijí bez milostného partnera. Tento životní styl je často spojován se stereotypním přesvědčením, že tito lidé trpí osamělostí (Cargan, 1981). Na konci 90. let vzniklo internetové fórum Involuntary Celibacy Project, které mělo sloužit jako komunitní prostor pro sdílení frustrace z nemožnosti navázat milostný vztah. Postupem času se však tato komunita transformovala v převážně mužské prostředí a stala se kolébkou fenoménu incelů. Ve druhé vlně se toto hnutí radikalizovalo a začalo šířit misogynní názory, které v některých případech vyústily až v teroristické útoky (Hoffman et al., 2020; Sparks et al., 2022; Vink et al., 2024). Na základě teorie Ulricha Becka (2011), že nově vznikající rizika mohou být transformována v tržní příležitosti, zkoumám, zda by potenciálním řešením tohoto problému nemohly být nové technologie, jako jsou sex roboti či AI girlfriends.

Na základě studií se snažím odhalit, co je hlavním problémem incelů a jestli jsou tyto technologie substituce vhodné pro řešení těchto vznikajících problémů, které mají dopad i na veřejnou bezpečnost. Návrh řešení problému sexuální frustrace u incelů pomocí sex robotů následně podrobím kritice. Pomocí konceptu hyperreality od Jeana Baudrillarda (1994) se snažím poukázat na to, jaký problém je u incelů, a jak je tento problém následně prohlubován designem sex robotů. Tím se snažím vymezit vůči optimistické představě romantického vztahu mezi robotem a člověkem od Johna Danahera (2020). Tato analýza si klade za cíl přispět k hlubšímu porozumění fenoménu incelů a upozornit na rizika vznikající s využitím technologie sex robotů pro řešení problémů sexuální frustrace a sociální izolace.