Příspěvek se zaměřuje na analýzu důvodů, proč lidé s postižením často vnímají lítost jako problematický postoj, či emocionální reakci. Kriticky navazuje na argumentaci Josepha Stramonda (2010), který prostřednictvím koncepce lítosti Jean-Paul Sartra (1995) odmítá „tradiční“ pojetí lítosti a soucitu jako sociálních ctností. Stramondo se Sartrem v nich totiž spařují implicitní mocenský vztah. Cílem příspěvku je tuto pozici zkritizovat a ukázat, že klasické koncepce lítosti a soucitu – reprezentované zejména pracemi Boleyn-Fitzgeralda (2003), Carra (1999) a Marthy Nussbaum (1996) – mohou s drobnými úpravami vysvětlit odpor lidí s postižením k lítosti, aniž by nutně vycházely z předpokladu její inherentně utlačovatelské povahy.

Byť je lítost tradičně považována za sociální ctnost (Nussbaum, 1996), tedy za pozitivní postoj a emocionální reakci, nebyla ušetřena kritiky v debatě (zdánlivě) nezávislé na tématu postižení. Carr (1999) rozlišuje mezi soucitem (compassion) a lítostí (pity), která umožňuje paternalismus vůči litovaným. Boleyn-Fitzgerald (2003) na tuto distinkci navazuje, přičemž zdůrazňuje, že lítost často vychází z emocionální distance, což může vést k objektivizaci druhého. Dále také ukazuje, že lítost může pramenit ze strachu z vlastní zranitelnosti, což ale popírá zkušenost mnohých litovaných, kteří se sami svých těžkostí bát nechtějí. Ctnostným postojem je tak podle Boleyn-Fitzgeralda (2003) soucit, v němž si aktér tváří v tvář těžkosti druhého sice uvědomuje vlastní zranitelnost, ale místo strachu ji dokáže vyrovnaně přijmout. Tyto perspektivy umožňují kritizovat lítost jako emoci a postoj, aniž by ji redukovaly pouze na mocenský nástroj.

V závěru příspěvku bude ukázáno, že tradiční teorie, doplněné o poznatky současné debaty v disability studies, nabízejí dostatečné zdůvodnění pro pochopení averze k lítosti, a to bez nutnosti radikálního odmítnutí soucitu a lítosti jako něčeho inherentně špatného.