Stoická přírodní filosofie bývá často označována jako materialistická (nebo přesněji korporealistická). Přesto však stoici do své představy světa zahrnuli několik netělesných věcí, jež sice nemohou existovat stejným způsobem jako tělesa, avšak plní některé důležité funkce. Jednou z těchto netělesných věcí je i prázdný prostor (kenon), kterému stoici vyhradili místo vně kosmu, který tak má být prázdnem zcela obklopen. Jaké pro to ale měli důvody?

V příspěvku nejdříve představím definici prázdna vzhledem k ostatním stoickým pojmům spojeným s prostorem (topos a chóra) a argumenty, které stoici používali ve prospěch prázdného prostoru vně kosmu, např. myšlenkový experiment s rukou nataženou za hranici kosmu a argumenty odkazující k teorii kosmického vzplanutí. Odtud bude možné plynule přejít k hlavnímu záměru příspěvku, jímž je prozkoumání role, kterou má prázdno ve stoické kosmologii plnit. Prázdno bude interpretováno jako nezbytný předpoklad pro realizaci kosmických cyklů. V jejich průběhu totiž dochází k rozpínání a smršťování kosmu, které je uskutečňováno právě do prázdného prostoru okolo něj. Kdyby naopak za hranicí kosmu nebylo vůbec nic, nemohla by se jeho velikost měnit, a k cyklickému vznikání a zanikání světa by proto nemohlo docházet.

Poseidónios pravděpodobně vnímal tuto roli prázdna ve stoické kosmologii tak silně, že údajně tvrdil, že prázdný prostor je jen tak velký, aby dokázal pojmout kosmos v okamžiku jeho maximálního rozpětí. Tím se ale dostal do rozporu s ranými stoiky, podle nichž je prázdno obklopující kosmos neomezené. Pokusím se ukázat, proč podle starších stoiků prázdno nemůže mít žádnou mez, a nastíním možné odpovědi na otázku, co později mohlo vést Poseidónia k přehodnocení tohoto názoru ve prospěch ohraničenosti prázdna.