Knihou Reasons and Persons Derek Parfit v roce 1984 de facto etabloval populační etiku jako samostatnou oblast etického bádání. Populační etika se zabývá morálními problémy vznikajícími důsledkem toho, že naše jednání může ovlivnit počet lidí, kteří se v budoucnosti narodí, jejich identitu či jak kvalitní život budou mít. Jedním z hlavních cílů této disciplíny je najít „Teorii X,“ tedy morální teorii, která by se vyhnula paradoxům populační etiky, jako jsou např. problém neidentity, odpudivý závěr nebo sadistický závěr. Tyto paradoxy jsou v podstatě silně protiintuitivní, těžko přijatelné závěry, logicky vyplývající z aplikace jednotlivých morálních teorií na hypotetické budoucí populace.

V příspěvku se pokusím ukázat, že tento klasický přístup k populační etice je v mnohém silně problematický, a nastínit přístup alternativní. Nejprve uvedu posluchače do problematiky populační etiky. Zaměřím se především na Parfitovy paradoxy a na tradiční pokusy o jejich řešení. Ve druhé části představím vlastní kritiku tradiční populační etiky. Budu tvrdit, že paradoxy populační etiky nejsou problémy, které je třeba řešit, jelikož vznikají důsledkem několika sporných předpokladů, především nevhodného chápání role intuic a myšlenkových experimentů v normativní etice a populační axiologii. Morální intuice mají mimo jiné evoluční původ, proto je na místě přistupovat opatrně k jejich používání v těchto disciplínách. I kdybychom se rozhodli morálním intuicím přiznat určitou roli v rámci normativní etiky, jejich užití v populační axiologii je obzvláště problematické. Celá řada morálních intuic vznikla v kontextu přímých interakcí v malých skupinách. Jelikož předmětem populační etiky jsou velmi abstraktní problémy, často zahrnující nepředstavitelné množství osob, které jsou od nás časově i místně vzdálené, aplikace morálních intuic je zde velmi těžko zdůvodnitelná. V poslední části příspěvku se pokusím načrtnout alternativní, prakticky zaměřený přístup k problémům populační etiky.