Ačkoli Nietzscheho hudební skladby nejsou pro muzikologické zkoumání žádným novým fenoménem a v minulosti jim již byla věnována značná pozornost, došlo teprve v nedávné době k oživení hlubšího filosofického zájmu o Nietzscheho hudební skladby, jeho hudební estetiku a názory na hudbu samotnou. Příkladem jednoho takového příspěvku k této diskusi je nedávná vynikající publikace Nietzsche and Music (Durakoglu, Steinmann, Tuncel, 2022). O Nietzscheho estetice, konkrétně o estetice hudby, bylo napsáno mnoho (Janzen, 1976). Jeho hudební zázemí v dětství, inspirace Schopenhauerem a přátelství s Wagnerem, které na něm zanechaly silné stopy, jsou obecně známé. Náš výzkum se však nezaměřuje na tyto vztahy a na Nietzscheho hudební tvorbu z muzikologického hlediska. V našem příspěvku se budeme blíže filosoficky zabývat tím, jakým specifickým způsobem ovlivnila hudba Nietzscheho literární tvorbu – a jak naopak literární tvorba ovlivnila Nietzscheho hudbu. Náš příspěvek tímto navazuje na hudební rozbory struktur Zarathustry (Parkes 2022) a Soumraku model (Lampert, 1986), jejichž výsledky dále rozvíjíme, ale navazujeme také na lingvistický rozbor Nietzscheho hudebního vyjadřování (Higgins, 1986). V rámci našeho příspěvku také představíme tezi, že hudební vnímání a prostředky jsou charakteristickým a fundamentálním rysem Nietzscheho myšlení a ustanovujeme je jako nový samostatný pojem „filosofická muzikalita“, který, jak tvrdíme, je pro zkoumání Nietzscheho děl zásadní. Svou povahou se však myšlenka filosofické muzikality neomezuje pouze na Nietzscheho dílo, nýbrž se díky ní otevírá prostor pro výzkum dalších literárních autorů s hudbou spřízněných.