„A tak se pachtíme stále a vše chceme zmoci, vše
získat si chceme a udržet v prostých svých rukou, před
zahlcenýma očima, v srdci svém, které je němé.
Vším chcem‘ stát. – Však komu to dát? Vše nejraději
nechat si navždy…“

(Rilke, 2025, XI. elegie)

Příspěvek vychází ze zkušenosti člověka jako bytosti vytržené z celku. Smrtelnost, jež je ultimátní ontologickou ránou, zakládá pohyb lidského že i jak bytí (Jaspers, 2016). Na tomto pozadí otevíráme tradiční vymezení člověka jako zoon logon echon. V dílech Rainera Maria Rilka se za pomoci existenciální filosofie Karla Jasperse pokusíme předvést cosi jako výzvu, směřující ke skutečně lidskému založení člověka. Rilkovy texty odkrývají situaci současné doby, symptomaticky se vyznačující neukojitelnou disponibilitou (Novák, 2009), v jejímž základu se dost možná skrývá zapomnění a ztráta lidskosti. Cesta filosofické víry (Jaspers, 2000) jakožto existenciální boj ke spáse otevírá člověka jako místo sebezadržující lásky, tato jeho neuzavřenost je mu bytostná – člověk je bytostně rozpolcen. Napětí rozpolcené byt(n)osti dává prostor pro vztah, kde se dvojí dotýká, člověk touží po jednotě, ale rozdíl zrušit nelze, a tak troskotá. Člověk kráčí cestou eróta, jež je v prefilosofickém významu touto svárlivou silou.

Ve vztahu k tomu, co nás přesahuje, se rozplývají všechny jistoty a existence se stává smysluplnou v naslouchajícím mlčení (Rilke, 1934). Možná že až tam, kde se pevný pojem člověka rozpadá, se lze teprve začít ptát „jak být lidsky?“

Klíčová slova: smrtelník, erós, ticho, rozpolcenost, das Offene, dialog

Reference:

Jaspers, K. (2000). Šifry transcendence (V. Zátka, přel.). Vyšehrad.

Jaspers, K. (2016). Mezní situace (V. Němec, přel.). Oikoymenh.

Novák, A. (2009). Ztráta věci: Studie k vybraným motivům básnění R. M. Rilka. Togga.

Rilke, R. M. (1934). Letters to a young poet (M. D. Herter Norton, Trans.). W. W. Norton & Company.

Rilke, R. M. (2025). Elegie z Duina (I. Chvatík, přel.). Nakladatelství Aula.