Příspěvek by se zabýval transmisivní teorií mysli jako filozofickou alternativou k převládajícím materialistickým teoriím mysli. Materialistické paradigma, převládající v dnešním diskurzu, považuje mentální procesy za produkt mozkové aktivity, avšak naráží na zásadní nevysvětlené problémy, zejména subjektivní zkušenost a tzv. tvrdý problém vědomí (Chalmers, 1997). Tento problém souvisí s konceptem qualií – subjektivních prožitků, jako jsou vnímání barev, bolesti či chuti, které materialismus nedokáže uspokojivě vysvětlit. Přestože neurovědy pokročily v mapování mozkových funkcí, některé fenomény, například zážitky  blízké smrti, terminální lucidita či anomálie paměti, zůstávají mimo jejich vysvětlení. Otázkou zůstává, zda lze mentální jevy plně redukovat na fyzické procesy, nebo zda je nezbytné rozšířit ontologické a epistemologické rámce současné filozofie mysli.

Transmisivní teorie mysli, jejíž kořeny sahají k Williamu Jamesovi (1900) a Henri Bergsonovi (1911), nabízí jiný pohled: mozek nevytváří vědomí, ale funguje jako jeho filtr či přijímač, podobně jako čočka usměrňuje světlo nebo rádio přijímá signál. Tato idea se v nějaké základní formě nachází již v pracích filozofů a psychologů jako Henri Bergson, C. D. Broad, Platón, či Aldous Huxley a představuje důležitou alternativu k materialistickým teoriím mysli. Transmisivní teorie mysli umožňuje lépe vysvětlit fenomény často  marginalizované materialismem (Cook et al., 1998; Van Lommel, 2010). Přijetí transmisivní teorie mysli zároveň otevírá diskuzi o dualismu. Příspěvek by zkoumal explanační možnosti transmisivního teorie mysli, její teoretické základy a metodologické využití v debatě o povaze vědomí. Cílem je přispět k rozšíření diskuse o vědomí a mysli a nabídnout nové perspektivy v rámci mezinárodní filozofické komunity, která stále hledá odpovědi na základní otázky o povaze lidské zkušenosti.