„Copak je tohle?“ ptá se tatínek dcery a ukazuje na obrázek ovečky. „Ovečka!“ odpovídá dítě. Ví dcera správnou odpověď? Ovšem. Přijde ale starší syn a povídá: „To není ovečka, to je obrázek ovečky.“ Kdo má pravdu, a tedy znalost (bereme-li znalost tradičně tak, že propozice, ke které se vztahuje, musí být pravdivá)? Naskýtá se přitažlivá odpověď, že v jistém smyslu mají pravdu oba – a to proto, že každý aplikuje jiné standardy, a pohybuje se tak v jiném kontextu. Epistemický kontextualismus (EC) představuje relativně nový a atraktivní pohled na to, jak připisujeme znalost. Dokáže vysvětlit řadu nesrovnalostí – především právě takové situace, kdy máme tendenci přiznat pravdu vícero mluvčím, jejichž tvrzení jsou na první pohled vzájemně neslučitelná. Od EC vede už jen krůček k epistemickému relativismu, který tvrdí, že mezi různými kontexty a perspektivami nelze nikdy dost dobře vybírat (a tatínek tak nemůže upřednostnit odpověď ani jednoho ze svých dětí). Proč bychom taky potřebovali vybírat?

Earl Conee v rámci argumentace proti EC zmiňuje, že ekvivalentem EC v morální filosofii je morální relativismus (MR). Ten považuje za těžko obhajitelný (Connee, 2005). A ačkoli tuto poznámku nepoužívá přímo k vyvrácení kontextualismu, nějakou váhu jí patrně přikládá. Ve svém příspěvku bych však chtěla ukázat, že největší problémy MR (nebo i Berit Brogaardovou jemnozrněji rozlišeného morálního kontextualismu) se na EC nevztahují – a to právě proto, že v morální filosofii potřebujeme umět mezi různými kontexty vybírat. Ve výkladu nejprve vymezím relevantní pozice, poté představím výhody a nevýhody EC i MR a nakonec ukážu, že a jak je možné zároveň přijímat EC a odmítat MR.