Projekt biomedicínského morálního vylepšování usiluje o využití zákroků v podobě zavádění mozkových implantátů či úpravy lidského genomu s cílem překonat evoluční nesoulad (evolutionary mismatch) mezi naší zastaralou morálkou a výzvami současného světa (Persson & Savulescu, 2012). Ty sahají od překonání efektu přihlížejícího (bystander effect) přes nápravu společenské nerovnosti až po zlepšení globální kooperace při řešení celosvětových problémů, jako je klimatická krize. Velká pozornost je od počátku věnována možnostem zlepšení empatie, které bývá přisuzována řada pozitivních vlastností. Zdá se být klíčová pro morální usuzování a jednání, pomáhá nám lépe chápat emoce ostatních a přispívá k usnadnění kooperace mezi jednotlivci (Decety & Cowell, 2015). I přes tyto výhody s sebou nicméně používání konceptu empatie ve vědecké praxi přináší řadu výzev. Ve svém příspěvku se zaměřím na její inherentní vágnost, jež způsobuje do značné míry ochromující konceptuální zmatek mezi jednotlivými výzkumníky a vážně zpochybňuje možnost smysluplného uplatnění empatie v kontextu biomedicínského morálního vylepšování. Nejprve představím pojetí empatie v diskusi o morálním vylepšování, v níž jednotliví filozofové používají pouze vlastní intuitivní či jen implicitní definice, popřípadě se o upřesnění nesnaží vůbec. Poté poukážu na skutečnost, že s jejím přesným vymezením mají problém nejen filozofové, ale také psychologové a neurovědci. Následně se pokusím ukázat, že tyto nesnáze souvisí mimo jiné s původem empatie v tzv. lidové psychologii (folk psychology), což dále prohlubuje problémy, jako jsou obtížná komunikace mezi výzkumníky, nemožnost jednotného a přesného měření či potíže s nalezením vztahu jedna-ku-jedné mezi specifickými mentálními konstrukty a jejich neurální strukturou (Lenartowicz et al., 2010). V závěru svého příspěvku předložím spektrum možných řešení od těch vzdálenějších a ambicióznějších až po ty nikoli ideální, ale takové, které obstojí v praxi.