Přes veškeré úsilí o celostní přístup k pacientovi se moderní medicína stále potýká s tendencí redukovat člověka na pouhý objekt péče. Tento příspěvek se zaměřuje na specifickou skupinu pacientů přicházejících k plánovanému operačnímu zákroku. Konkrétně zkoumá období těsně před uvedením do celkové anestezie – tedy farmakologicky indukované ztráty vědomí. Z pohledu medicíny se jedná o rutinní výkon se standardizovaným postupem, avšak z lidské perspektivy může mít tento okamžik hluboký existenciální význam. Pacient se stává předmětem lékařského zásahu, ztrácí kontrolu nad sebou samým, zakouší stav bezmoci a zároveň se před ním může otevírat otázka vlastní konečnosti.

Pro analýzu této situace bývá využívána především filosofie vědomí. Domnívám se však, že právě v tomto kontextu je důležité docenit také tělesnou povahu lidské existence, která bývala zvláště v raných obdobích filosofie vědomí podceňována. Proto bych chtěla zohlednit Heideggerovy podněty k „bytí na způsob těla“ (Novák, 2025) a zároveň se opřít o Patočkovu asubjektivní fenomenologii a jeho pojetí pohybu lidské existence. Ráda bych nabídla k úvaze, že zejména Patočkova koncepce „pohybu průlomu“ může přinést cenné interpretační impulsy pro hlubší porozumění člověku v situaci, kdy prochází řízeným bezvědomím během anestezie (Patočka, 1992; Patočka, 1995). V návaznosti na tuto koncepci se chci dále zaměřit na  personalistickou perspektivu, která může porozumění dané zkušenosti ještě více prohloubit (Guardini, 2005).

Analýza perioperačního období ukazuje, že klinická zkušenost na hranici vědomí není pouze rutinní medicínskou událostí, ale může být vnímána jako prostor, v němž se s mimořádnou naléhavostí odhaluje křehkost lidské existence. Fenomenologická tradice Heideggera a Patočky se jeví jako zvláště vhodná pro porozumění této situaci právě proto, že umožňuje uchopit zkušenost člověka, který – ač se již neprojevuje jako aktivní subjekt – zůstává hluboce přítomen skrze svou tělesnost. Takto orientovaná reflexe otevírá cestu k návratu člověka do středu zdravotní péče, protože připomíná, že i v tichu anestezie je pacient stále osobou, jejíž důstojnost nelze redukovat na pouhý objekt léčebného postupu.