V tomto příspěvku bych rád seznámil kolegy doktorandy s problematikou supozita v období tzv. druhé scholastiky, a to především v tomistické tradici, která se nicméně formovala i na pozadí vlivných námitek ze strany bl. Jana Dunse Scota.

Supozitum je chápáno jako subjekt individuální přirozenosti (např. Sokratovo lidství). Toto lidství se má k celku jako jeho formální část, díky které je tento celek Sokrates. Supozitum je pak poslední instancí jsoucna, která už dále není sdělitelná – kdežto lidství ano, jak se zdá (a jak křesťanské dogma o vtělení potvrzuje).¹ Je však toto Sokratovo lidství postačující podmínkou k ustavení celku – Sokrata? Zdá se, že pro renesanční tomisty je odpověď záporná, nicméně platí, že je podmínkou nutnou. Jaký je tedy rozdíl mezi Sokratem a jeho lidstvím? Jedná se o rozdíl reálný? Pokud ano, co je navíc v Sokratovi, co není v jeho lidství. Toto „navíc“ lze nazvat subsistencí. V čem tedy subsistence spočívá? Je to něco, co je dáno přirozenosti zvnějšku, či je to naopak něco samotné přirozenosti vnitřního, intimního?

Pozdější interpretace velkých komentátorů sv. Tomáše Akvinského kardinála Kajetána a Jana Capreola daly vzniknout dvěma způsobům řešení k dané problematice.² V tomto příspěvku se však omezíme na její historická řešení a její moderní domýšlení necháme k případné diskuzi. Dílčím cílem tohoto příspěvku bude poukázat na možnou kompatibilitu řešení obou velkých komentátorů, pokud odhlédneme od pozdějších interpretací.

1. Příspěvek však chce zůstat na poli filosofie; tedy teologický problém hypostatické unie nebude, ani nechce být, v ohnisku zájmu, leda jako ilustrační případ.

2. Jedno slavné řešení nabízí kardinál Billot, který navazuje na Capreola a shledává důvod subsistence v aktu bytí (Ludovico Billot, De Verbo Incarnato, 1895). Jiné a snad i více rozšířené řešení by mělo pak pocházet od Kajetána. To tvrdí, že subsistence spočívá v završení individuální přirozenosti. Tento postoj zastával např. p. Garrigou-Lagrange (Christ the Savior, 1950).