Příspěvek se věnuje analýze Rousseauova pojetí svobody v méně zkoumaném textu Úvahy o vládě v Polsku s cílem poukázat na zásadní napětí uvnitř jeho politického myšlení. V centru pozornosti stojí srovnání dvou odlišných koncepcí svobody: pozitivní svobody, jak ji ve své dnes již klasické práci charakterizoval Isaiah Berlin (1999), a svobody pojímané jako ne-dominance, jejíž moderní teoretické uchopení nabídl Philip Pettit (1999).

Rousseau bývá tradičně interpretován jako zastánce pozitivní svobody, která spočívá v sebeurčení  jednotlivce skrze podřízení se obecné vůli. V Úvahách o vládě v Polsku (Rousseau, 2019) však vstupuje do dialogu s politickou kulturou Polsko-litevské unie, kde byla svoboda tradičně chápána jako obrana před zvůlí, tedy jako absence dominance – ať už ze strany panovníka, většiny, či státu jako takového (Květina, 2019). Tato republikanistická tradice, ztělesněná v takových institucích, jakým bylo např. liberum veto, příliš nerezonuje s Rousseauovým důrazem na jednotu a podřízení se obecné vůli jakožto hlavními podmínkami svobody.

Z toho důvodu se v příspěvku soustředím nejen na konkrétní institucionální návrhy související s pojmem svobody, které Rousseau v textu formuluje, ale i na jejich implikace v Rousseauově myšlení jako celku. Ukazuje se, že Rousseau se v tomto díle nachází mezi dvěma póly: mezi ideálem svobody vycházejícím ze Společenské smlouvy (Rousseau, 2022) a nutností respektovat historický kontext. Tato diskrepance není marginální – odhaluje hlubší problém Rousseauovy filosofie a jeho schopnosti adaptovat své politické návrhy na odlišný historicko-společenský kontext Polsko-litevské unie. Uvedené napětí v jeho díle totiž ukazuje Rousseaua nikoli jako dogmatického filosofa, ale jako myslitele pohybujícího se na hraně mezi normativní teorií a podmínkami konkrétní politické praxe. Úvahy o vládě v Polsku se stávají nejen dokladem filosofické flexibility, ale i možného vnitřního paradoxu Rousseauova myšlenkového systému.