Spiritismus je v tuzemském prostředí fenomén, který – není-li zapomenut – je vnímán buď skrze lokální patriotismus, nebo skrze evropský a světový kontext. Vyvolávání duchů a komunikace s nimi v tradici Allana Kardeca je vzpomínáno i v Podkrkonoší, kde se rozšířilo v 80. letech 19. století. Vztahování se k těmto počátkům a následné rozšířené praxi je konstrukcí paměti a identity místa. Je bojem o paměť a identitu. Obrátí-li se perspektiva tak, že vyjdeme z dneška a genealogickou analýzou budeme sledovat cesty, kterými se ono vztahování vydává, a ty, které míjí, nalezneme nejen onu již samozřejmou pravdu o nesamozřejmosti konkrétního způsobu vztahování, ale též vzájemné souvislosti a kontext, které posilují možnost vynoření historických prvků, které jsou následně vnímány jako samozřejmé elementy identity. Spiritismus představuje  pro „paměť místa“ výraznou výzvu proto, že se coby vpád „magického myšlení“ časově kryje se sociokulturním vzmachem regionu, který je reprezentován především modernizačním diskurzem. Kromě hledání počátků samotného spiritismu spiritismem samotným, na které se jakékoli další bádání nejsnáze váže, se nabízí srovnání cest tří měst, které byly „duchařením“ zasaženy, přičemž každé dnes vnímá toto dědictví zcela odlišně: Nová Paka se prezentuje jako centrum tehdejšího spiritismu. Jilemnice se ke spiritismu nehlásí, byť je častým tématem kvalifikačních prací o spiritismu na „jilemnicku“. A Turnov je oním takřka nezpochybňovaným počátkem spiritismu v Čechách, kde se odehrála první seance, které se však zároveň musí vypořádat s diskontinuitou osídlení. Takto pojatá analýza představuje výzvu k dalšímu historickému bádání o spiritismu jako socio-kulturním fenoménu, ale také příspěvek ke genealogii modernity, která naznačuje, kým chceme být – a co tím ztrácíme.