Filozofové zabývající se tématem morálního vylepšování, jehož záměrem je vylepšit morální schopnosti či charakter člověka, stanovili celému projektu hned od počátku ambiciózní cíle (Douglas, 2008; Persson & Savulescu 2008). Jejich intencí bylo aplikovat morální vylepšování na celé lidstvo prostřednictvím biomedicínských metod v podobě farmakologických, technologických nebo genetických intervencí. Unáhlený optimismus dal nicméně vzniknout nerealistickým přístupům, což se nepříznivě projevilo na podobě celé následující diskuse. V příspěvku se zaměřím na jeden z jejích neduhů, kterým je používání ve filozofii velmi populárních myšlenkových experimentů. Ty vnesla do debaty o morálním vylepšování dvojice bioetiků Ingmar Persson a Julian Savulescu (2012), kteří ve svém článku detailně představili superpočítač z budoucnosti nazvaný „Boží stroj“ (God Machine). Ten má schopnost sledovat záměry každého jednotlivce a moc změnit intence a tím ve výsledku i chování v případě, kdy se jedinec rozhodne spáchat závažné morální selhání, jakým je například vražda nebo znásilnění. Myšlenkový experiment měl původně za cíl ukázat, že ani takto radikální intervence nenarušuje autonomii a ve skutečnosti se příliš neliší od běžnějších paternalistických opatření. Jak už to ale u myšlenkových experimentů bývá, většina filozofů se na výsledku neshodla. Vznikla tak dosud neuzavřená debata, v níž ani jeden z diskutujících není schopen vysvětlit, jak myšlenkovému experimentu vlastně rozumí, jak konkrétně si jej představit a za jakých podmínek by se mohl reálně uskutečnit (Harris, 2016; Sparrow, 2014). Místo nabídnutí kýžených praktických řešení tak myšlenkový experiment zdržel pokrok a celou problematiku spíše zatemnil. V příspěvku se pokusím ukázat, že takto abstraktní science-fiction myšlenkové experimenty jsou epistemicky neplodné a měli bychom se jim v diskusích o složitých bioetických otázkách vyhnout.